Hana Hegerová & Jaromír Nohavica - Stará píseň

Slunce zapadlo do vody hladce jak nůž,
dívka, jež jedla jahody, je sytá už.
Vítr přilétl od řeky pod její šat,
tu dívku na kraji paseky obešel chlad.

Ach, zas ten příběh, tentýž děj i tentýž čas,
ona a on, ach Bože dej, slyšet to zas!
Ach zas ten příběh starší snad než vesmír sám,
o tom jak láska častokrát přichází k nám.

Tam kde končila mýtina začínal bor.
"Kdo jste"? - táže se dívčina - "Přízrak či tvor"?
Jinoch dere se větvemi, té síly v něm,
kráčí dvě stopy nad zemí až chvěje se zem.

Víc jen přeháněj básníku, neboj se slov,
verše zaplétej do vzlyků, pod nebe krov.
Ona vyroste sukýnkám, on zlomí svůj šíp,
z ní bude pak maminka, z něj chlapácký typ.

Dívko, stopená do mechu, zataj svůj dech.
Soumrak láme se ve spěchu na hrotech střech.
Slyš, jak pták volá nad sosnou: "Vive l'amour"!
A stromy ozvěnou honosnou vrací to v dur.

Ona přibere po dětech, jó, řekne se "cvič!"
On po čtyřletých záletech odejde pryč.
Čas od času z obálky vypadne list,
tak nějak odchází do dálky čím byl sis jist.

Slunce zapadlo do vody hladce jak nůž,
dívka, jež jedla jahody, je sytá už.
Vítr přilétl od řeky pod její šat,
tu dívku na kraji paseky obešel chlad.

Zpívej, co zbývá jiného, než, než zpívat dál?
Velké udělej z velkého a malé spal!
Dřív než na listech podzimu přiletí mráz,
lásku začaruj do rýmů a zachraň nás... la la...