Čeněk Šlégl (dokumentární film)

Scénář, režie, kamera: Radek Žitný
Střih: Adam Patyk
Účinkují: Zuzana Pouliček, Ivan Liška, Petr Král, Ondřej Suchý, Vladimír Just.

Čeněk Šlégl (nar. 30. 9. 1899 v Praze, zemř. 17. 2. 1970 tamtéž), byl filmový a divadelní herec, režisér a scénárista.

Studoval reálku v Dušní ulici v Praze. Před koncem studií se však rozhodl pro hereckou dráhu v kočovných společnostech. Zde získal velmi cenné zkušenosti herecké i režisérské. Našel tu také svou budoucí manželku herečku Helenu Ječmenovou (*1891). Ze svazku se v roce 1920 narodila jediná dcera Blanka.

Již v roce 1919 začal filmovat v němém filmu (snímky Zloděj a Utrpením ke slávě).

Od roku 1926 již natáčel několik snímků ročně a stal se nezastupitelným členem Divadla Vlasty Buriana, kde setrval až do roku 1944, kdy bylo divadlo uzavřeno nacisty. Na této významné scéně se uplatnil nejen jako nenahraditelný "nahrávač" krále komiků Vlasty Buriana, ale také jako režisér a překladatel.

Jakožto herec reprezentoval tip tzv. salonního komika, k čemuž používal mimořádných hlasových a pohybových schopností. Vybrousil tento herecký tip k dokonalosti po předčasně zemřelém Járovi Sedláčkovi.

Jeho mimořádné schopnosti ocenil i Voskovec s Werichem a na jednu sezonu jej zaměstnali v hereckém kádru Osvobozeného divadla.
Diváci "pamětnických" filmů jej znají především z legendárních titulů C. a K. polní maršálek, Ať žije nebožtík, Kristián, U pokladny stál, Když Burian prášil, Katakomby, Přednosta stanice, Hotel Modrá hvězda... Celkem ztvárnil více jak 80 filmových úloh a několik desítek divadelních rolí.

Samostatně režíroval 9 celovečerních filmů (k ruce mu byl pouze technický režisér Jiří Slavíček) a napsal 11 filmových scénářů.

V roce 1941 se jeho dcera Blanka provdala za Žida Arnošta Weisse, což bylo vzhledem k platnosti norimberských zákonů extrémním problémem. Bylo mu vyhrožováno likvidací celé rodiny v koncentračním táboře, pokud nebude, jakožto populární umělec, účinkovat v antisemitských rozhlasových skečích. Pro záchranu života dcery a zetě tedy vědomě obětoval svou pověst a ve scénkách 11krát vystoupil. Od té doby již nenatočil jediný film.

Z účinkování v rozhlase se v roce 1943 vyvázal nasimulovanou zlomeninou nohy.
Jeho nutné kontakty s okupanty, díky nimž zachránil život svému zeti, dceři i vnučcce Zuzaně, která byla jakožto dvouletá poloviční Židovka na jaře 1945 povolána do transportu, byl po válce souzen.

Mimořádný lidový soud jej odsoudil k 6ti měsíčnímu těžkému žaláři. Disciplinární komise filmových pracovníků jej doživotně vyloučila z jakékoliv umělecké činnosti.

Po propuštění z vězení byl konfrontován s dalším totalitním režimem, tentokráte komunistickým, kdy se jej snažila naverbovat do svých řad StB. Šlégl si však nezadal.

S minimální penzí dožíval v pražských Strašnicích a prodával po místních hospodách maloformátové obrázky, kterými si přivydělával. V roce 1967 emigrovala jeho dcera, zeť i vnučka do Rakouska. Šlégl pak s manželkou odešel do domova důchodců, kde po smrti manželky (1968) dožil.

Zemřel po dlouhé nemoci dne 17. února 1970 v nemocnici Na Bulovce ve věku 70 let.