Alois Jirásek - Neznámému bohu! \\ CZ básníci & synthrap // AI by w0rm ✓

AI synthrap básně Aloise Jiráska, původní text:

"nalezl jsem také oltář, na
kterémž napsáno jest:
Neznámému bohu."

Háj tmavý byl. Kol dubů starých kmeny,
šum korun v šeré výši tajně zněl,
jak proroka ret ve snu rozechvěný
by tiše divné zvěsti vyprávěl.
V těch temných kobách klenby zelenavé
jak v chrámu oltáře se bělaly.
V nich věky dávné cit svůj vepsaly,
a po světle své tužby, vzdechy lkavé.
Tu skála omšená, kol břečťan pnivý,
tu oltář s krví, ohně záplavou,
tam děti bije bohu kněz ten divý –
to věčného je boha oslavou.

Dál kráčím smuten – oltář ze mramoru!
Plá vonný oheň, zvučí jasot, zpěv,
kol v divém pohybu řad mládců, děv
tu slaví božství v reji, pustém sboru.
Teď oltáře u stupňů stojím bílých. –
Ten zlata lesk a kmentů nádhera!
Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých,
dým stoupá vonný stromů do šera,
kněz s výše boha volá, bludným klna,
zve z pochvy meč pro boží slávu, čest,
a proti bratru bratr zvedá pěst,
a v rudé moře roste krve vlna. – –
O bože! bože! oltáře to tvoje?!
Tu nepadnu na svoje kolena.
Dál spěchám plný tísně, nepokoje,
až stanu, obětnice omšená
kde schýlila se k dubu ku starému.
Tu píseň nezvučí a modlení
se ozývá jen v dubu šumění
a v kámen vryto: Bohu neznámému!
To výkřik ze šera, vzdech dávných věků,
to člověčenstva touha odvěká,
již mnohý zaved’ oltář plný vděků. –
Však přijde věk a zas tu pokleká.

Tu brána všem je k míru ku zlatému –
tu věků slyším teskné bušení –
kdo strhne roušku temna, tušení,
kdy zajdou slova: Bohu neznámému.
Paprslek mnohý, ale světla málo;
a duch můj tesklivě se zadumal.
Za horou slunce tiše umíralo,
svit slední hájem, na oltáři plál.
Kol tichý ševel, jako citem jatý,
již šero – dne pohasnul červánek –
hle večernice! – noci skřivánek,
a tmí se – kol a kol mír, poklid svatý.
„Jest! Jest!“ duch volá z nitra hlubokého;
a zírám k nebi pohnut, v povzdechu
se vroucně modle klesám do mechu
v hvězdnatém chrámu „boha neznámého!“