Pohoří na Šumavě: Příběh zaniklé osady

Pohoří na Šumavě: Příběh zaniklé osady

V hlubokých lesích Šumavy, skryté mezi Novohradskými horami a rakouskou hranicí, kdysi stávala vesnice s tajemným jménem Pohoří. Její historie sahá až do středověku, kdy se na tomto místě nacházela jen hustá bučina a osamělá sklářská huť.

Teprve v roce 1758 se podél silnice do Freistadtu začala budovat první stavení. Vesnice rostla pomalu, ale jistě, a do roku 1890 se rozrostla na 186 domů s více než 1300 obyvateli. Většinu z nich tvořili Němci, kteří se živili zemědělstvím, ručními pracemi a proslulou výrobou podmaleb na skle.

Pohoří se pyšnilo kostelem Panny Marie Dobré rady, pivovarem, vinopalnou, hamrem, poštou, telegrafem a rušným tržním životem. Vznikla zde řada živností, od obchodů s potravinami a galanterií až po řemeslníky a hostince.

Druhá světová válka však znamenala zlom v osudu Pohoří. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a vesnice se ocitla v hraničním pásmu. Noví dosídlenci se snažili udržet život v chodu, ale izolace a stín minulosti bránily rozvoji.

V roce 1978 Pohoří osiřelo a domy, které odolaly zkáze, padly za oběť armádě. Zůstal jen kostel, hřbitov a pomník obětem války s ponurým nápisem "Už nikdy válku!".

Dnes je Pohoří tichým svědkem zaniklého světa. Příroda pomalu pohlcuje ruiny domů a vrací lesu to, co mu kdysi patřilo. Zůstávají jen vzpomínky a příběhy, které si šeptají staré stromy a vítr prohánějící se mezi opuštěnými zdmi.

Pohoří na Šumavě je symbolem křehkosti lidské existence a varováním před hrůzami války. Je to místo, které nás nutí se zamyslet nad pomíjivostí a nad důležitostí zachování míru a lidskosti.