Za 3.000 liků natočím čtvrtý díl :-) Dáte to ?
.............................................................................................................
INSTAGRAM--- / kristy.m.ranch
kristy.m.ranch
FACEBOOK --- / kristymranch
...........................................................................................................
DNEŠNÍ ÚVAHA BUDE O:
Je respekt koně k člověku důležitý?
Nejprve je důležité si vysvětlit, co se respektem myslí.. Mít respekt neznamená mít strach. Bohužel tak to velká spousta lidí chápe a takzvaný respekt si u koně získávají násilím a hrubou rukou, aby ukázali svou nadřazenost... To je ale špatný výklad respektu. Některé zdroje velkých amerických horsemanů například dokonce popírají, že by význam společensky složitého fenoménu respektu kůň dokázal se svým mozkem vůbec pochopit a tak toto slovo raději ani nepoužívají 🙂
Respekt by měl být vždy oboustranný, ne pouze jednostranný. Znamená, že vnímáme toho druhého takového, jaký je a s úctou a porozuměním k němu přistupujeme. Pokud ovšem druhá strana nedělá totéž (respekt není oboustranný) ze strany koně, ale i člověka, určitě do toho patří i vymezení hranic. V praxi to znamená, že pokud po vás bude kůň například skákat, přesto že to třeba bylo v rámci hry, pak vám ukazuje svou nadřazenost a tím disrespekt... To je nebezpečné a může to lehce spadnout i k dalšímu posunutí hranic od nerespektování našeho osobního prostoru, až k agresi k člověku... Je třeba řešit už i ty nejmenší signály a vymezit si své hranice hned zpočátku 🙂 pokud do nás kůň strká, šlape nám na nohy, tlačí se na nás, v nejhorším případě po nás kope, kouše nás, to je špatně. Takový kůň je nadřazený, jedná podle sebe bez ohledu na nás a na takovém koni je nebezpečné sedět, protože pravděpodobně nebude ochotný svěřit svůj život do rukou někoho, koho nerespektuje... Respekt je otázkou klidně i jednoho tréninku, nic, co by se nedalo zvládnout s každým koněm, pokud se to nenechalo zajít tak daleko, že by byl agresivní.. Tam je to pak na delší dobu. Hovořím z vlastních zkušeností a vím, že u některých koní to je každodenní záležitostí. Pro koně jako stádové zvíře je přirozené si mezi svými druhy postavení vyjasňovat každý den a celý den. Zezačátku důrazně, pak už jen malými signály. Přesto je ve stádě můžeme pozorovat takřka neustále. I když se kůň nevinně pase, ostatní moc dobře vědí, kde jsou hranice jeho bubliny a pokud si nedávají pozor, pasoucí se kůň nejdříve vyšle tělesný signál (sklopení uší, natočení zedkem) a pokud troufalý kamarád nezareaguje, tak nadřazený kůň může nejprve výstražně, nebo ostře zaútočit kousancem, nebo kopancem. To už záleží na povaze koní, někteří jsou natolik domestikovaní, že jiné koně za troufalost takřka nenapadnou... Někteří jsou podřízení a nemají za potřebí s někým bojovat o postavení. Raději dobrovolně ustoupí ( koně alá mouchy, snězte si mě) s každým koněm se musí pracovat jinak. Některému stačí minimálními signály ukázat své postavení a kůň to bude okamžitě respektovat... Jiný potřebuje duraznější a zřetelnější signál, aby to pochopil. Je na to krásná hra o prostor...koni dáme ohlávku, parelku... A dlouhé vodítko. Namalujeme na zemi čáru (můžeme tam položit i provaz, nebo tyčku) aby jej kůň viděl. Postavíme ho předníma nohama před vytyčenou čáru, která značí náš osobní prostor.. Naší bublinu komfortu, kam nechceme, aby kůň vstupoval.. Pak koni jasně ukážeme, aby stál povelem stůj. Můžeme ho umocnit třeba zvednutím paže. Pak couváme.. Jakmile se kůň vydá za námi, okamžitě ho vlněním nebo třeba zatočením vodítka zacouváme zpět... Říkáme tím, ne, tady je moje bublina a mě se nelíbí, když mi do ní vstupuješ. Jak se vrátí za hranice, povolíme tlak... To můžeme opakovat i několikrát, než to kůň pochopí. To poznáme tak, že zůstane stát za čarou a bude se olizovat ( přijme a pochopí informaci) Jak bude bublina velká si určujeme my. Je to pro koně přirozené, protože tuhle,, hru " využívají každý den k ostatním koním.
K čemu je to dobré? Když například půjdeme a kůň se na nás bude tlačit, když se lekne, může nám skočit na záda. Já osobně se cítím lépe, když mi kůň můj osobní prostor nenarušuje. Někdy to kůň nemusí myslet špatně a hledá u nás bezpečí a tlačí se na nás.. To ale taktéž není správně a může to pro nás být nebezpečné. Touhle hrou si jen vymezíme osobní prostor, na respektu je třeba pracovat každý den. Všimněte si, že podřízený kůň následuje nadřazeného a řídí se jím.. Pokud tedy budeme v této pozici my, kůň by nás měl také následovat. Jsme to my, co po něm něco chceme. Proto se snažíme, aby se s námi kůň cítil dobře. Až si vymezíme hranice, můžeme být kamarádi a kůň si může být jistý, že se na nás může spolehnout, když půjde do tuhého 🙂 neřekla jsem ani z poloviny to, co jsem chtěla... Přesto, kdo dočetl až sem, tomu tleskám a poprosím ho, aby napsal do komentářů 👍
Информация по комментариям в разработке